Zesilovače záření (lasery, masery, grasery) představují základní zbrojní systém již od prvopočátků vyzbrojování kosmických lodí a stále patří mezi nejpoužívanější systémy. Výkon se pohybuje od několika kilowattů - zde prakticky nelze mluvit o palubních zbraních, ale spíše spektrometrech - až po grasery o tisících terawattů. Účinek těchto zbraní je ovšem výrazně omezen interferenčními štíty, které jsou rozptýlený svazek bez ohledu na jeho energii schopny prakticky úplně eliminovat. To omezuje dosah na vzdálenost několika desítek tisíc km, u nejpokročilejších zbraní s minimálním rozptylem svazku na necelých sto tisíc. Dále představují hlavní linii obrany proti řízeným střelám.
Nebo též termonukleární děla jsou vlastně fúzní motory upravené jako zbraň. V pracovní komoře dojde k fúzi paliva (nejčastěji směs izotopů vodíku), jejíž produkty posléze řízeně expandují do lineárního urychlovače tvořícího hlaveň a odsud směřují na cíl. Tyto zbraně mají jen omezený dosah a lze se jim snadno bránit magnetickými štíty, zato však mohou dosahovat podstatně vyšších výkonů než paprskové zbraně (řádově stovky tisíc terawattů). Tvoří výzbroj především malých lodí.
Systém používaný výhradně na válečných lodích GR představuje aplikaci kvarkového (hyperskokového) pohonu. Umožňuje vyslat malou bojovou hlavici (od několika desítek gramů až po 10 kg) na cíl do vzdálenosti až tři čtvrtě milionu kilometrů nadsvětelnou rychlostí odpovídající (vzhledem ke zpoždění mezi aktivací odpalovací sekvence a vlastním výstřelem) až dvanáctinásobku c. Systémy bodové obrany jsou zcela neúčinné, běžně používané interferenční štíty mohou zastavit pouze systémy první generace, pozdější zbraně je již dokáží plně obejít. Nevýhodou tohoto systému je značná energetická náročnost, již zmiňovaný dlouhý interval mezi vydáním rozkazu k palbě a skutečným výstřelem, poměrně nízká pravděpodobnost zásahu a nutnost vézt poměrně značný náklad nebezpečné munice (obvykle je používána antihmota).
Rakety dnes představují hlavní palebnou sílu naprosté většiny velkých vojenských plavidel. Jde hlavně o dvoustupňové střely s čtyř až dvanáctinásobnou MIRV hlavicí, vybavenou buď grasery nebo kumulativními vodíkovými hlavicemi (plasmovými děly), které se odpalují ze vzdálenosti pod 10.000 km. Velké válečné lodě mývají zásobu až dvou set střel a zhruba o polovinu větší počet hlavic různých určení, kromě bojových rovněž senzorové a rušící. Pohon obstarává termonukleární soustava (kvůli nákladům na ß-syntézní systémy), umožňujícíc dosahovat zrychlení v některých případech až patnácti tisíc g, obvykle však méně než 10.000. Aktivní dosah se pohybuje kolem dvou až tří milionů kilometrů. Druhý stupeň představuje jen systém pro závěrečné přiblížení k cíli poté, co hlavní motory vyhořely a střela se pohybuje po balistické dráze (na níž je prakticky nezachytitelná). V případě střetnutí na kratší vzdálenosti, kdy se cíl pohybuje v oblasi aktivního odletu prvního stupně, se vynechává a hlavice se instalují přímo.
Termonukleární střely vyvinuté na počátku hvězdných cest GR. Jsou určeny pro střetný boj na krátkou vzdálenost, nejsou schopny manévrování ani opakovaných zážehů nebo změny síly tahu jako řízené střely a účinku dosahují pouze při přímém zásahu. Rovněž jejich účinnost klesá s časem a použitým zrychlením. Jsou však obtížněji zachytitelné bodovou obranou cíle a mohou dosahovat vyšších zrychlení než ŘS, navíc vyžadují ve srovnatelném počtu jen třetinové skladovací prostory, což je předurčuje pro použití na menších lodích neschopných nést dostatečné zásobníky raket. Dávají jim také značnou schopnost zasadit ničivý úder. Kromě GR jimi v současné době disponuje pouze Dominium, ačkoliv existují náznaky, že USSF, Rusko i Čína již dokončily vývoj vlastích verzí.
Zastoupení zbraní ve výzbroji hlavních složek jednotlivých flotil